Kdyby všechno bylo tak, jak má být, odjížděli bychom dneska na lyžák. Bohužel letos je všechno jinak a o společném týdnu na horách si můžeme nechat jen zdát. Což vlastně není tak špatný nápad... Můžeme si nechat zdát o příhodách, které by nás jinak možná ani nepotkaly, a prožít tak doslova neptunní lyžák snů. Fantazii se totiž meze nekladou a fantazie Neptunů, ta je teprve nevyčerpatelná. Takže bylo, nebylo...

Neděle

Takový odjezd na snový lyžák má množství výhod. Zaprvé přišli všichni na sraz včas a to včetně notorických opozdilců. Zadruhé si nikdo nic nezapomněl. Ani lyže, ani rukavice a dokonce ani kartáček na zuby. Zatřetí jsme se všichni i se všemi věcmi pohodlně vešli do našeho milovaného kanárkového autobusu, který nás rychle a bezpečně dopravil do hor. Tam už na nás čekala chaloupka jako z pohádky. Stála uprostřed zasněženého lesa plného zvířátek a byla celá jenom naše. Neptuni se vyhrnuli z autobusu a začali obsazovat chaloupku s takovou vervou, že se co nejdřív všichni zajíci a veverky z okolí přestěhovali aspoň o dva kilometry dál. Nic nového pod sluncem. Když jsme se všichni pořádně zabydleli, rozhodli vedoucí, že ještě není tak pozdě, abychom nemohli jít ven. A tak jsme se teple oblékli, popadli brusle a vyrazili k nedalekému rybníčku. Na něm se pak Neptuni rozdělili na dvě skupiny. Jedna soutěžila v tom, kdo umí nejlépe bruslit, a druhá soutěžila o to, kdo bude největším vozembouchem. Z první skupiny se nakonec ještě oddělily Elis s velkou Zuzkou, které se začaly předhánět v tom, která z nich udělá hezčí piruetku. Zkoušely to tak dlouho a tak usilovně, že se nakonec zavrtaly do ledu a museli jsme je doslova vyšroubovat, aby tam nemusely zůstat až do oblevy. Když se začalo šeřit, sundali jsme brusle a vyrazili zpátky do chalupy. Cesta hlubokým sněhem se ale zvrhla v urputnou sněhovou bitvu, takže než jsme došli do chalupy, byli všichni mokří od hlavy až k patě. Naštěstí to řádění všichni přežili v pořádku, tentokrát žádné zlomené kotníky, ani žádné hnuté krky. Než se pověsilo všechno mokré prádlo, byla hotová večeře, takže Aleš mohl brzo přestat šilhat hlady. Díky tomu pak všichni po večeři v pořádku trefili do svých postelí.

Za Neptuny zapsala Anča

Pondělí

Ráno jsme se všichni vzbudili a šli na snídani. Potom jsme šli na lyže a najednou jsme si všimli, že ve družstvu "čtverečci" chybí Zuzka. Mysleli jsme si, že si jenom odskočila, ale když se půl hodiny nevracela, přepadl všechny strach. Nejvíc Ladu. A tak se Lada vypravil Zuzku hledat. Nebylo pochyb. Zuzku určitě unesl sněžný muž, který straší všechny ovce a nejraději si pochutnává na vodáckých oddílech a ze všeho nejvíc na jejich vedoucích. Zuzka sice byla trochu vyděšená z překvapivého únosu, ale už si potají plánovala útěk. Lada konečně dorazil k jeskyni sněžného muže. Lada začal dělat hluk, aby si ho sněžný muž všimnul. Ten sněžný muž se jmenoval Koksel. Koksel si Lady všimnul a otočil se a Zuzka, která vůbec netušila, že tam Lada je, využila okamžiku, kdy se Koksel nedíval a utekla z jeskyně. Když Koksel zjistil, že je Zuzka pryč, myslel si, že za to může Lada a zajal ho místo Zuzky. Zatím co se všechno tohle odehrávalo, se ostatní Neptuni už vrátili z lyží a jedli sněhovou polévku s rampouchovými nudlemi. Když se Zuzka vrátila, tak se jí všichni ptali, kde je Lada, že jí šel do hor před Kokselem zachránit. V tu chvíli si Zuzka uvědomila že to, za čím se Koksel otočil, když utíkala, byl Lada. A tak šla pro změnu zachránit Zuzka Ladu. S ní už šel projistotu radši celý oddíl. Když tam dorazili, tak už se Koksel chystal, že si dá Ladu na kmíně. Ale Neptuni už si po cestě vymysleli plán a Julča, která uměla krásně zpívat, začala zpívat Kokselovi ukolébavku a k ní se postupně přidal celý oddíl. Koksel okamžitě usnul. Zuzka běžela k Ladovi, rozvázala ho a tak byl Lada konečně zachráněn. Všichni se vrátili na chatu a po náročném dnu taky všichni spokojeně usnuli.

Za Neptuny zapsala Terka

Úterý

Ráno nás vzbudilo sluníčko, a i když jsme nechtěli, museli jsme vstávat. Trošku to vylepšila snídaně, měli jsme totiž křupky a kakao. Po snídani jsme se chtěli převléct do lyžařského, ale zjistili jsme, že se nám přes noc někam odstěhovaly ponožky, nikdo nemohl najít ty své. A tak jsme se je vydali hledat, nemohly být přece daleko. Prošli jsme celou chalupu, ale stále jsme nenalezli ani jedinou malou ponožku. Pak jednoho z nás napadlo, že v boudě před chatou bydlí Ťap, pes majitele, který hlídá chatu. Došli jsme k boudě a našli jsme tam skoro všechny naše ponožky. Ťap tam ale nebyl, takže jsme ani nemohli zjistit, proč to udělal. Převlékli jsme se a vyrazili na svah, nemohli jsme se dočkat lyžování, protože dnes byl speciální den. Vyměnili jsme si role, děti se rozdělily do skupinek a jejich úkolem bylo naučit lyžovat jednoho z vedoucích.  Vedoucí samozřejmě „stál na lyžích poprvé a vůbec na nich neuměl.“ Takže to byla velká sranda, každou chvíli někdo spadl nebo zajel do křoví, protože nepochopil, jak že se to lyžuje. Největší sranda, ale byla, když jeden z vedoucích omylem spadl na kotvě, a protože to nikdo nečekal, tak nastalo domino a spadli skoro všichni Neptuni, kteří jeli za ním. Takže na sjezdovce pod lanovkou byla jedna velká hromada smějících se Neptunů, jenom panu vlekaři se to moc nelíbilo. Úplně mokrý jsme se vrátili na oběd, měli jsme bramborové knedlíky s uzeným. Odpoledne jsme šli ven, chtěli jsme najít Ťapa, někam totiž zmizel. Sice jsme se na něj zlobili za schované ponožky, ale měli jsme o něj i strach. Navíc v jeho boudě nebyly všechny ponožky, takže si jich pár musel odnést s sebou. Byli jsme rozděleni do skupinek, každá měla obejít pár stanovišť s úkoly a u toho hledat Ťapa. K večeru se do chaty vrátily všechny skupinky, až na jednu. Začali jsme trochu panikařit, máme ztracené ponožky, Ťapa a teď i děti. Najednou jsme slyšeli štěkot, který se ozýval ze sklepa. Byl to Ťap, snědl nám tam všechny zásoby šunky a měl u sebe i zbylé ponožky, jen byly pěkně špinavé a smradlavé. Napadlo nás, že by ztracenou skupinku mohl Ťap vyčmuchat. Pes vyběhl z chalupy tak rychle, že jsme mu skoro nestačili. Neběželi jsme příliš daleko a našli jsme je, stály u stánku s trdelníky a byly od trdelníků špinavý až za ušima. Vůbec jim nedošlo, že jsou venku tak dlouho. Všem spadl kámen ze srdce, že se našli, proto jsme si na oslavu nalezení všeho a všech koupili trdelníky. Po příchodu do chaty jsme si dali večeři a pak okamžitě usnuli, protože jsme toho dneska zažili až dost.

Za Neptuny zapsala Julča

Středa

Ráno jsme se vzbudili a dali jsme si snídani. Poté jsme se šli převléknout na lyže. Všichni jsme ale zjistili, že jsme strašně unavený. Ani to nám ale nezabránilo se převléknout a jít na lyže. Když jsme konečně dorazili na sjezdovku tak jsme se rozdělili do svých skupinek a šli lyžovat. Na lyžích jsme dělali různé blbosti, ale jak jsme byli všichni unavený, tak všichni padali. Dokonce pár lidí málem usnulo. Po lyžování jsme se vrátili zpět na chatu a dali si oběd. Měli jsme špagety. Pak jsme měli polední klid. O poledním klidu většina usnula. I když většina celý polední klid prospala, stejně byli všichni unavený. Už to začínalo být divné, a tak jsme začali pátrat proč jsme všichni tak unavený. V jedné poličce jsme našli legendu o zlém skřítkovi. Hned nám bylo jasné, že to on může za to, že jsme všichni unavený. Tak jsme se vydali skřítka hledat. Nejdřív jsme prošli celou chatu, ale tam skřítek nebyl. Poté jsme se šli podívat do blízkého lesa. Kde jsme našli jeho domeček. Když jsme přišli k jeho domečku zeptali jsme se ho, proč jsme všichni tak unavený. Skřítek nám řekl, že nám všem začaroval postele, aby se na nich blbě spalo. Taky nám řekl, že nám je odčaruje jenom, když mu najdeme jeho zlaté zrcátko. Protože nám nic jiného nezbývalo, vydali jsme se hledat jeho zrcátko. Rozdělili jsme se do skupinek a šli hledat. Nakonec zrcátko našla jedna skupinka. Bylo zahrabané pod sněhem. Zrcátko jsme donesli skřítkovi, který nám poté odčaroval postele. Když jsme se vrátili do chaty tak jsme si dali večeři. Vyčistili zuby a šli se konečně pořádně vyspat.

Za Neptuny zapsala Lucka P.

Čtvrtek

Ráno jsme zaspali, a tak nám ujel jediný spoj s okolním světem. Nezbylo nám nic jiného než do obchodu vyrazit po svých. Vyrazili jsme směrem do údolí, když vtom jsme na svahu nad námi spatřili velkou bílou valící se haldu. Všichni jsme se lekli, že je to lavina. Po chvíli bylo jasné, že to lavina není. Ukázalo se, že se na nás hrne obří hejno divokých hus. Rychle jsme uhnuli z cesty a husy prosvištěly kolem nás. Hejno hus vytvořilo v zemi směrem do údolí rýhu. Nasedli jsme na spadané klády a sjely rýhou do údolí jako na saních. Zastavili jsme až na parkovišti před obchodem. Nakoupili jsme suroviny na večeři a vyrazili zpátky na chalupu. Nahoru jsme vyjeli lanovkou a pak jsme už jen doběhli kousek k chalupě.

Za Neptuny zapsal Tomík

Pátek

Jako všechny lyžákové dny i tento začal budíčkem a snídaní. Během snídaně nám ale všem došla jedna věc – neudělali jsme pěší výlet! Kam bychom mohli vyrazit? Někoho napadlo, že si při záchraně Zuzky a Lady z rukou sněžného muže všiml, že jsme po cestě míjeli zamrzlý, dvě stě metrů široký a tři sta metrů vysoký vodopád. Dalo by se na něj vyšplhat a ze shora bude určitě krásný výhled. Když se novou náplň dne dozvěděli všichni, ještě čtyřikrát si přidali housku s nutelou, aby měli dost sil na šplhání. Ve vedlejší chatě bydleli horolezci a za malý úplatek (zbytky večeře z předešlého dne) nám půjčili své vybavení. Cesta k ledopádu byla delší, něž jsme si pamatovali, ale nakonec jsme ho našli. Olánek nás poučil, jak se správně po takovém ledopádu leze a mohli jsme začít. Nikoho nenapadlo, že když poleze moc pomalu a bude mít ruce dlouho na jednom místě, tak mu tam přimrznou. Takže jsme po pár metrech museli výstup zastavit a pomocí zapalovače odmrazovat Bárta, který se až moc dlouho kochal rampouchem ve tvaru hamburgeru. A jelikož ostatní k ledopádu nechtěli při čekání přimrznout taky, tak museli slézt zpět dolů. Matyho napadlo, že se Smrčkem uspořádají závod, kdo bude nahoře dřív. Byl to vlastně super nápad, protože při závodu nikdo nestihne přimrznout. A tak jsme udělali dvojice, které mezi sebou soutěžili o nejrychlejší zdolání vrcholu. Všem se povedlo dostat se nahoru a kupodivu se pak ani nikdo nepokusil s rozběhem seskočit dolů. Nahoře jsme si dali svačinku a pak jsme sjeli po ledopádu jako po skluzavce dolů. A jaká byla odměna pro vítěze ve šplhání? Jejich soupeři jim museli půlku cesty zpět na chatu nést vybavení, a ještě jim večer namasírovat nohy. Některým se do toho moc nechtělo, ale náladu jim spravili ovocné knedlíky, které jsme dostali k večeři.

Za Neptuny zapsala Péťa

Sobota

Ráno jsme vstali v 9:00 a měli jsme rozcvičku. Každý musel vyběhnout v plavkách a se šnorchlem a plavat ve sněhu. Všichni se vrátili promrzlí a už na nás čekal Olánek s teplým čajem a snídaní. K snídani byli palačinky s nutellou a se zmrzlinou. Po snídani jsme se všichni oblékli a šli jsme lyžovat. Vlekem jsme vyjeli na kopec a už jsme jeli dolu. Dali jsme si asi sedm jízd, protože jsme byli promočení a zmrzlí. Když jsme dorazili k chalupě, čekal na nás ovocný čaj a oběd. K obědu byli těstoviny se sýrovou omáčkou a všichni jsme si pochutnali. Potom jsme měli polední klid. Hráli jsme hry, četli jsme si a dělali blbosti. Pak jsme si dali malou sváču (mrkev).  Po svačině jsme šli ven. Hráli jsme vybíjenou a různé míčové hry. Pomalu se začalo stmívat tak jsme šli zpátky do chalupy. Tam jsme zase hráli hry a zpívali písničky a ve 22:00 hod jsme šli spát.

Za Neptuny zapsala Elinka

Neděle

Přišlo poslední ráno našeho lyžáku snů. Po vydatné snídani by nás normálně čekalo balení věcí a důkladný úklid chalupy. Lyžák snů má ale tu výhodu, že se všechno zabalilo samo a my jsme tak mohli vynechat oblíbené bojové hry, jako jsou stopovačka „kam se poděly moje ponožky“ nebo poznávačka „čí jsou tohle krucinál hůlky“. Také chalupa se jako zázrakem uklidila sama, takže jsme mohli poslední chvíle na horách věnovat stavění sněhuláků. Sníh byl naštěstí správně lepivý, takže se za chvíli po přilehlé louce plazila spousta broučků a před sebou si kutálela ohromné sněhové koule. Z těch pak Neptuni vyráběli všechno možné, jenom ne klasické sněhuláky, to prý je moc nuda. A tak se Zuzka s Ladou vrhly do stavby zmenšené sochy sněžného muže Koksela, asi na ně jejich dobrodružství udělalo velký dojem. Julča s Jančou naopak postavily sochu Ťapa v nadživotní velikosti a Ivča s Terezkou za ním udělaly hromadu ukradených ponožek. Ani Smrček s Alešem se nedali zahanbit a postavili to, co jim udělalo na lyžáku největší radost. A to ohromný talíř plný knedlíků plněných uzeným. Všem bylo líto, když nakonec stavění sněhuláků nečekaně přerušil Miloš, který přijel s Kanárkem přesně na čas. Něco takového totiž nikdo nečekal ani na lyžáku snů. Naložili jsme tedy všechno do autobusu, nastoupili a vyrazili do Prahy. A celou cestu jsme se těšili, že příští rok to už třeba půjde zažít všechno doopravdy, naživo...

Za Neptuny zapsala Anča

Všem kronikářům za jejich zápisy moc děkujeme. Všechny se Vám povedly a určitě spoustu Neptunů rozesmály.